Tam, kde leží naše knihy

Domácí knihovna. Pro někoho výstavní kus nábytku s prosklenými dvířky, které velmi neotvírá, pro jiného jen praktická záležitost – police, ve kterých jsou napěchované knihy.

Když se řekne knihovna, většině z nás snad napadne jako první budova té místní, okresní, fakultní či univerzitní. Na tu domácí si často vzpomeneme až později. Přitom jsou to právě domácí knihovny, kde se dítě poprvé setkává s knihou.

S nástupem elektronických čteček však vyvstává problém. Neskončí se to jednou tak, že všechny naše knihy budeme nosit v elektronické krabičce a ty papírové vyhodíme? A pokud se by to tak skončilo, načež nám bude ten těžkopádný kus nábytku? Upravíme ho dle vzoru katalogů nábytkářských firem a vložíme si tam jen obrázky a sbírku porcelánových slůňat?

Temná vize budoucnosti bez papírových knih je naštěstí jen vizí. Domácí knihovny stále stojí, plní se více či méně potřebnými knihami a občas po nich domácí sáhnou. Nebo se na ně alespoň s pýchou podívají.

Slovenská herečka a autorka několika knih z oblasti astrologie
Vilma Jamnická před výstavní knihovnou ve svém bytě. mít velkou
knihovnu kdysi patřilo k životnímu stylu střední a vyšší vrstvy

souřadnice chaosu
Uspořádání, velikost či design domácí knihovny závisí samozřejmě od prostoru, ale také od nátury, zálib a vztahu ke knihám. A také na tom, zda člověk pracuje s knihami pravidelně, vrací se k nim, nebo je jen založí a semtam z nich omete prach.

„Přestože jsem si knihovny dal dělat na míru, důvodem, proč jsem si raději nekoupil nějaké regály z nejmenovaného švédského velkoobchodu s nábytkem, nebyl pouze design,“ říká spisovatel a textař Peter Uličný. „Při nebezpečných rozmnožovacích schopnostech mých knih byla prvořadým kritériem výška a hloubka knihovny. Dal jsem si tedy udělat takzvanou trojradovku. Bylo to v naivní víře, že mám minimálně do penze klid s úložným prostorem. „

Peter Uličný říká, že o jakémsi uspořádání knih se možná dalo mluvit v začátcích. Ještě před dvaceti lety měl knihovnu uspořádanou podle žánrů a v jejich rámci i podle autorů. „Měl jsem třeba na jedné hromadě francouzskou poezii nebo ruských romanopisců a v jiných hromadách a hromádkách a v jiných místnostech zase literaturu faktu a ještě v jiných brakové žánry a knižní kuriozity všeho druhu.“

Výjimku tvořily slavné české edice Živá díla minulosti nebo Antická knihovna, které Uličný držel pohromadě. Jenže, jak říká, „při neustálých, téměř denních přírůstcích, lze zachovat systém, pouze pokud by knihovna byla nafukovací.“

Proto nyní vítězí chaos, který zatlačil původní systémovou schéma do zadních řad a v předních je směs posledních dnů, týdnů, měsíců a let. Škoda to podle spisovatele rozhodně není: „Teď si pamatuji souřadnice konkrétních knih i tak lepší, než když v tom byl systém.“

Skot Ian Rankin, autor detektivních románů s hlavní postavou inspektorem
Rébusy, před typickou spisovatelskou knihovnou ve svém domě v Edinburghu.

uspořádaný vesmír
„Domácí knihovny mám dvě, jednu menší a jednu, která zabírá celou stěnu. Nevím přesně říct, co pro mě znamená, ale rozhodně ji pokládám za esenciální součást bytu i bytí, „říká publicistka Maria Modrovich. Knihovna je pro ni samozřejmě i kus nábytku.

Je to však speciální kus nábytku: „Protože zabírá celkem významný prostor v interiéru, chtěla jsem, aby tam pasovala. Navrhovala ji sestřenice architektka a velmi se jí podařila. Čisté linie, hodně polic, dřevo. „Podle Marie Modrovich je v jednoduchosti krása – hřbety knih elegantně proberou i estetickou funkci.

Jak říká, líbí se jí i Komíny knih, které se jí tvoří u postele. Knihy mám uspořádány na několik způsobů – podle národnosti autorů, podle zaměření (próza, literatura faktu, filozofie, slovníky, dětské knihy …) a podle jazyka.

Publicistka má také jednu speciální polici, kde má „nasyslené“ půjčené knihy a tituly, které si chce nejblíže přečíst. I u ní však nastává menší problém s prostorem: „V té malé knihovně se mi to občas dost mele, protože bojuji s průstřel. Postupně jsem musela knihy začít zastrkávat tam, kde ještě zůstala volná spára. „